Sedíme tu se dvěma sympatickými pány, lektory muzikálové tvorby v rámci letošních Kurzů NAPLNO, Jardou Slánským a Zbyškem Kalinou. Kluci ahoj, připravili jsme si pro Vás pár otázek, tak pojďme na ně.
Na letošních Kurzech NAPLNO působíte jako lektoři muzikálu, ve svém profesním životě se přitom primárně věnujete činohře. Co stálo za rozhodnutím učit právě muzikál?
J: Tak to vzniklo trošku náhodou, když jsem byl před lety osloven, abych muzikál zkusil a v muzikálu jsem několikrát hrál, i když to není, jak správně říkáš úplně to první, co v hereckém životě dělám a tak se to vyvinulo, že nás oslovovali dál a dál a já pořád každý rok jsem říkal, kdy mně konečně dáte činohru a říkali: prosím přijď nám udělat muzikál, ten se loni povedl, a pak jsem přivedl ke spolupráci taky Zbyška, o kterém jsem věděl, že má spoustu nápadů, je šikovný, talentovaný a má spoustu nápadů a po dlouhé době jsem ho přemluvil. Myslím, že loni, když byl poprvé, tak byl nadšen a zaujalo ho to.
Z: Moje působiště je, jak jsi správně zjistil, v městských divadlech pražských. Ovšem to není jenom činoherní divadlo, tam se i celkem často věnujeme i hudebním žánrům, tam asi to nejsou úplně čistě muzikály, jsou to hudebně dramatické žánry, revue, hry se zpěvy, takové lehčí populáry. Nicméně skloubení herectví, zpěvu a tancování je mi celkem blízké, takže Jarda mě oslovil a už jsme tady podruhé.
Jak jste se k herectví dostali a co pro Vás znamená?
Z: Já jsem chtěl herectví dělat od malička a znamená pro mě většinou obživu a někdy zábavu.
J: Já jsem taky nechtěl od malička dělat nic jiného. U nás byly vzory kosmonauti a popeláři. Každé dítě u nás to chtělo dělat. Já jsem to přeskočil. Chtěl jsem být hercem a to se mi splnilo.
Z: Já chtěl být ještě lékařem. To se mi nemohlo splnit s mými studijními výsledky.
J: To já ne, ale když jsem zjistil herecké platy, tak jsem chtěl být lékařem, ale to jsem zjistil, že už je hodně pozdě. Měl jsem se deset let před tím lépe a více učit.
Jaká je Vaše nejoblíbenější inscenace, kterou hrajete?
Z: Já mám hrozně rád Kancl, to je představení Městských divadel pražských, konkrétně v divadle Rokoko a je to přepis televizního seriálu BBC „Theoffice“. Je to světová premiéra tohoto kusu pro divadlo. Humor je řekněme britský, ale ne tak úplně suchý britský, velmi zavání totální trapností, až za hranice trapnosti. To je něco s čím jsem se ještě nesetkal a baví mě to a myslím, že to baví i diváky. Není to pro všechny diváky, ale ty, kteří tento druh humoru mají rádi. Máme furt plno, což znamená, že to není asi úplně blbý.
J: V minulé sezoně jsem měl nejoblíbenější dvě inscenace. První rozhodně v libereckém divadle F. X. Šaldy zrovna muzikál Spamalot, Mothy Python, které miluji. Bohužel, ale s končilo v červnu bylo derniérováno představení Ze života hmyzu v Národním divadle, které mě moc bavilo.
Zbyšku, víme o tobě, že se text učíš tak, že si jej spojíš s pohybem. Vedeš k tomu i své žáky?
Z: Snažím se, opravdu. Jestli je něco, co strašně nemám rád, tak je to stavění choreografie. Pokud ta písnička má text, je zpívaná, tak stavět choreografii jenom na počítání. Naopak pokud se choreografie staví jako hudba a je to náročná choreografie, tak mám rád, když se naopak počítá. Oba systémy jsme tady použily, kdy v jedné písni Michaela Jacksona se nezpívá, je to těžká choreografie, tak jsme ji stavěli na počítání. Další choreografií, kterou je taková swingová píseň, tak v choreografii do přepisů Putting on theRitz, čili Hotel Ritz. Přejmenovali jsme to na Hrobka Ritz, tak tu choreografii jsme stavěli na text.
Proč jste změnili název a proč se jmenuje zrovna hrobka?
Z: To vychází přímo z toho příběhu, který děláme. Ten příběh je za hřbitovního prostředí.
Jardo, co bys řekl obecně o vztazích v divadelním prostředí? Jsou vztahy dobré,nebo špatné?
J: Nedá se to takhle říct. Myslím si, že v první řadě si herci většinou velmi fandí. Musím říct, že i když se říká hodně věcí a píše se třeba spousta věcí, tak zrovna ty konflikty jsou vidět. Nikdo nebude psát o tom, že v divadle je harmonie, to nikoho nezajímá. Každého zajímá kdo s kým, kdy a jak. Bohužel je třeba nezajímá podstata divadla. Na výjimky jsou velmi v pořádku.
První polovina Kurzů NAPLNO 2016 je za námi. Jak jí hodnotíte?
Z: Je to nesmírně intenzivní práce. Děcka se měli možnost setkat s neuvěřitelně pestrým žánrem toho, co děláme, těch písní. Zpíváme swing, frázujeme Swing, tančíme Swing. Zpíváme moderní Pop, tančíme moderní Pop, zpíváme Soul. Učíme se frázovat všechny tyto žánry. To znamená, jak to zpívat, zasadit do té hudby. Učíme se herecké nonverbální jednání na jevišti, učíme se orientaci v prostoru, vnímat navzájem, abychom se v těch choreografiích nepokopali a neublížili si. Co se ještě teď učíme Jardo?
J: Samozřejmě herecký projev přišel k tomu na řadu.
Z: Ještě další žánr pěvecký a to je více hlasové zpívání A cappella, čili bez doprovodu, což je nesmírně těžká disciplína.
J: Dělám to v podstatě poprvé a místy jdeme do pěti hlasů, což ještě jsme nikdy nedělali a můžeme si to dovolit, protože máme velmi šikovné lidi.
Z: Je to strašně intenzivní, scuknutý, koncentrovaný. Víme, že je strašně málo času a na to, že děláme osm hudebních čísel za šest dnů. Mluvíme o hudebních číslech, to znamená zpěv, herectví, tanec, tak je to fakt brutální. Samozřejmě nejdřív se zaměřujeme na to, to nakorepetovat, čili naučit se to hudebně. Teprve potom se učíme choreografii a pak to seskládáváme herecky dohromady. Takový máme postup a myslím, že tak to funguje nejlépe. Jinak by to vlastně ani nešlo zpívat něco, co neumíme, tak se to musíme naučit.
Vidíte ve své dílně někoho, kdo by se mohl v budoucnu živit jako muzikálový herec?
J: Nejen jako muzikálový herec, máme tam spoustu talentů, kteří se, myslím, mohou věnovat jak zpěvu, tak muzikálovému herectví a činohře.
Co byste poradili budoucím hercům do jejich profese, aby byli stejně úspěšní jako vy?
J: Já bych jim přál, aby byli úspěšnější (smích), což není takový problém. Trpělivost, nezoufat a nemyslet si, že je všechno jenom o protekci. Samozřejmě je to hodně o štěstí, kde se člověk vyskytne, co příjme, kam ho navede nějaká náhoda. Je to hodně o náhodě a dřině, ač se to nezdá.
Z: Já bych asi poradil nejen těm se zaměřením na muzikál, ale i činoherním studentům herectví, aby se neupínali pouze na činohru jako takovou, ale aby se věnovali tomu žánru v celé jeho šíři, což znamená hodně zpěvu, hodně tanci, hodně stepu, hodně šermu, protože všechny tyto disciplíny, ačkoliv se třeba někdy dostanou do činoherního souboru, vždy budou velmi vítané, tak aby se nezaměřovali pouze na tu činohru jako takovou, ale aby ten rejstřík si rozšířili, a aby to vnímali jako něco co je automatické, že by měli umět a ovládat.
J: Promiň, ještě doplním Zbyška. Chci jim popřát smysl pro humor, a ať zůstanou co nejdéle nad věcí, protože nemá smysl brát se moc vážně.
Herectví je hodně těžká věc skoro žádné volno. Trénujete pozdě do večera. Přemýšleli jste někdy o tom, že byste skončili?
J: Přemýšlel a velmi často a tečka.
Z: Já jsem přemýšlel. Ne zase tak často, ale samozřejmě byly určité propady, které vycházely z toho, že mě to třeba někdy přestalo bavit. Potom přišlo vždy něco, co mě dokázalo nakopnout, tak jsem u toho zůstal.
Máte i jiné zájmy než herectví?
J: Mám, ale nezbývá mi na ně moc času. Velmi rád cestuji, což je takový hodně malý koníček, protože nejsou ani finance ani čas na to cestování. To mě baví a rád relaxuju.
Z: Já rád spím, tedy pokud je to možné.
Máte ještě nějaký vyšší cíl, kterého byste chtěli dosáhnout?
Z: Já bych se chtěl kromě divadla více věnovat práci před kamerou. To bych si přál. Netoužím po velkých rolích, ale toužím po nějaké systematičtější práci před kamerou, kde bych se nějakým způsobem otrkal a získal větší jistou, protože považuji se spíše za divadelního herce, a když se sem tam dostanu před kameru, tak se cítím hrozně nervozní a spoutaný. V podstatě nevím jak hrát před tou kamerou a pokud se mi už taková příležitost dostane, tak nepracuji s takovými režiséry, kteří by mě nějakým konkrétním způsobem vedli, tak to bych si přál.
J: Já mám jednoduchý cíl, jako umělecký šéf kladenského divadla bych chtěl dosáhnout toho, aby se tam diváci v hojném počtu rádi vraceli a nějak je to divadlo inspirovali, aby to nebrali jenom jako pustou zábavu, ale aby dorazili i ti co to jako zábavu budou brát, ale hlavně,aby se neváleli u televize nebo neseděli každý večer v hospodě, ale aby do toho divadla občas zašli. To bych byl fakt spokojený.
Kurzy Naplno letos slaví druhý rok své existence. Vy jste jejich součástí od počátku, vnímáte nějaký posun?
J: Tak já to beru od práce právě s lidmi, se kterými děláme. V podstatě znám všechny, nedělal jsem se všemi, ale více než polovinu máme lidí, co jsme měli minulý rok a zase navazujeme dál a vtom si myslím, že je obrovský postup.
Z: Ten začátek té práce byl takový rychlejší. Už odpadl takový ten počáteční ostych. .To jsme přeskočili a mohli jsme pokračovat dál.
J: Nemusíme říkat věci zaobaleně, všichni chápou, že je to humor třeba nebo, že někdy jsme drsnější, což u neznámých lidí moc nejde, protože by se mohli urazit. Tady jsou všichni fantastičtí, že se neurážejí.
Zbyšku, dočetl jsem se při přípravě na tento rozhovor, že sleduješ lidi na ulici a po té napodobuješ jejich chůzi na chodníku. Řekne ti chůze něco o něm?
Z: O něm asi ano. Člověk potkává někdy strašně bizarní styl chůze. Samozřejmě se snažím si to zapamatovat, udržím to v hlavě strašně krátce, měl bych si to vždy nějakým způsobem zaznamenat, natočit se nějak, protože to pak může člověk při divadle dobře použít, ale co je zvláštní, že opravdu, když si tu chůzi zkusím, tak ono to v reálu vypadá tak strašně přehnaně, že i když to vidíte vtom reálu, že když ten člověk tak zvláštně jde a zkusíte to, tak máte pocit, že strašně přehráváte, a že když to uděláte na jevišti, že to bude vypadat strašně nevěrohodně a přehnaně. Jestli to něco vypovídá o těch lidech? Určitě to o nich něco vypovídá. Těžko říct co, protože každá chůze je jiná. Lidé si někdy jí dodávají síly, třeba když nosí ruce od těla, ale přitom nemají namakané svaly, aby je tak nosit musely.
Jardo, ty jsi působil v sezoně 2014/2015 v Národním divadle v Praze, jak na toto angažmá vzpomínáš?
J: Já jsem nebyl v angažmá, dal jsem výpověďv kladenském divadle a tři roky působil na volné noze. Tu volnou nohu co jsem si zkusil….. Vzpomínám na ní moc hezky, byla určitá volnost a právě to, že jsem vyzkoušel hodně scén právě od Národního divadla po liberecké divadlo. To mě na tom moc bavilo. Setkávání s různými soubory a herci, moc hezké.
Zbyšku, mám na tebe poslední otázku. Vyhrál jsi cenu Thálie pro mladého herce do 33 let a ty jsi ji nechal v příbramském divadle. Tento čin ukazuje, že ti jde spíše o pocity než o materiál?
Z: To pramenilo z toho, že jsem si myslel, že když v tom divadle bude tam ta cena vystavená a bude ukazovat, že to divadlo něčeho dosáhlo, že to tomu divadlu pomůže. Z toho to pramenilo. Už to není úplně pravda, už ji mám doma, ale to vzniklo z toho, že mě jedna kamarádka, dělali jsme spolu jeden projekt, tak mě moc poprosila, abych z recese tu Thálii s sebou vzal, a aby tam během toho projektu byla vystavena. Byla to skutečně recese a od té doby jsem ji prostě doma nechal. Já jsem se za to styděl, tak strašně dlouho byla schovaná za televizí a ona je ta televize velká, takže tam nebyla vidět. Potom byly jednou Vánoce a já jsem moc nebyl doma, tak jsem se rozhodl, že nebudu mít vánoční stromek a bylo mi to líto, že nebudu mít vánoční stromek. Cenu jsem vytáhl, ta Thálie je zelená, tak jsem ji vytáhl na poličku, omotal jsem jí světelným řetězem a použil jsem ji jako vánoční stromek. Od té doby je vytažená, akorát už je odstrojená, ale na Vánoce ji zase obmotám.
Lukáš Marek a Jonáš Abraham
|
